Harry Potter a Soumrak lásky - 1. Noční Londýn

Kapitola první
NOČNÍ LONDÝN

Draco obezřetně zpovzdálí pozoroval jasně osvětlený vchod na mudlovskou diskotéku. Bylo nad slunce jasné, že nic jiného to být nemůže, jelikož se zevnitř budovy ozývaly dunivé tóny bubnů a vřískot kytar, které zesílily pokaždé, když někdo vyšel ven nebo naopak vcházel dovnitř s partou kamarádů.
Trochu se ušklíbl, když si představil, že bude muset jít do toho neskutečného randálu a mezi svíjející se těla mladých Londýňanů. Ale ty dvě vešly stoprocentně sem. Sledoval ji celou dobu od té chvíle, kdy se vytratila z domu v úzkých vínových šatech a kožené černé bundě. Naštěstí pro něj šla pěšky, kdyby se přemístila, nemohl by ji následovat.
Vlastně se jí ani nedivil, že se po několika dnech v jejich sídle potřebuje odreagovat. Věděl, že se zatím neúspěšně pokouší přemluvit matku, aby se nastěhovaly do domu Rosierových. Jen ho docela překvapilo, že se nejprve stavila pro Dariu, která však neodcházela tajně. Pak s veselým smíchem zapadly sem.
Přitáhl si dlouhý lehký černý kabát těsněji k tělu, povzdychl si a loudavým krokem zamířil k dvojitým dveřím. Počkal, až vyjdou tři rozchichotané patnáctky a vklouzl dovnitř. Hlasitost hudby se zdvojnásobila. Rázně přešel po spoře osvětlené chodbě, kde se nacházely toalety a sešel po několika schodech do rozlehlého sálu, ve kterém to opravdu žilo.
Nepřeberné množství teenagerů se tu svíjelo v rytmu dunivé hudby, jiní vysedávali u dlouhého baru či u několika menších stolků podél zdí a po celé scenérii se míhaly odlesky modrého, zeleného a jasně stříbrného světla.
Draco se zachmuřil. Snadněji by se mu hledala jehla v kupce sena. Zamířil k vysoké židličce u baru, která se právě uvolnila a povzneseně si poručil vodku s džusem. Na mudlovských diskotékách sice nebyl pravidelným návštěvníkem, ale nějaké zkušenosti už s nimi měl.
Opřel se jedním loktem o stůl a s přivřenýma očima se začal bedlivě rozhlížet po tvářích v houfu lidí.
Do minuty před něj nepřiměřeně mladá blonďatá barmanka položila vysokou sklenici, přestože se na stěně za barem skvěl nápis „Mladistvým do 18 let alkohol nenaléváme“ a Draco jí podal dva z těch divných zelených papírků, co měli mudlové jako peníze. Dívka s hlubokým výstřihem se na něj divně usmála a vrátila mu nazpátek pár drobných, které si strčil do kapsy. Pořádně si zavdal ze sklenice a znovu se obrátil k davu pod pódiem, kde se nacházely reprobedny a přehrávač.
Po pár minutách konečně spatřil povědomou tvář orámovanou dlouhými černými vlasy. Obličej rozzářený úsměvem však vzápětí zase zmizel za postavou vytáhlého kluka. O kousek vedle matně poznával Angelu podle červených šatů. Teď, když už si byl jistý, že tu doopravdy jsou, napadlo ho, co tady vlastně dělá on. Proč se za Angelou vydal a teď ji s Dariou zpovzdálí sleduje. Pomalu se nevyznal sám v sobě. Co tím sledoval?
Je sice fakt, že atmosféra sídla Malfoyů poslední dobou zase zhoustla, ale takové jednání mu nebylo podobné.
Otočil se zpátky k baru se sklenicí u úst a koutkem oka postřehl něčí upřený pohled. Překvapeně vyprskl polovinu tekutiny zpátky a druhou půlkou, která mu zůstala v hrdle, se začal kašlavě dusit. Blondýnka za barem po něm hodila udiveným pohledem.
Po několika nekonečných sekundách ho to přešlo a pokud možno nevinně se zadíval na Angelu, která seděla se zkříženýma nohama na vedlejší židli a tvářila se přinejmenším nabroušeně.
„Co tady sakra děláš?“ zasyčela nevrle dřív, než stačil něco říct.
„Já?“ vykulil Draco oči.
„Připadá ti, že se ptám někoho jiného?“ poznamenala Angela cynicky.
„Mohl bych se tě zeptat na to samé,“ odtušil Draco, který získal zpět ztracenou jistotu.
Angela semkla nespokojeně rty a kývla na mladou barmanku. Ta před ni po chvíli postavila vysokou sklenici koly s ledem. Draca napadlo, že tu Angela určitě bývá často. Angie poděkovala a otočila se znovu na Draca.
„Nehraj to tu na mě. Proč jsi mě sledoval až sem?“
„Trochu moc si fandíš, ne?“ pozvedl Draco obočí.
Angela se ušklíbla.
„Draco, už tě znám dost dlouho na to, abych věděla, že sám od sebe bys na žádnou mudlovskou dýzu nešel,“ pronesla Angela pomalu.
Mladý Malfoy si odhodil přerostlé blond vlasy z očí a dopil svou sklenici.
„A jak ty ses dostala tak rychle od pódia sem na židli?“ vytáhl se s otázkou.
„Tímhle ses přiznal, že jsi mě sledoval.“
„Nic takového jsem neřekl,“ ohradil se Draco.
Angela si posměšně odfrkla.
„No dobře,“ vzdal to Draco. „Jo, sledoval jsem tě, no a co?“
„NO A CO?“ naježila se Angela. „Trochu mi to vadí! Kdo ti k tomu dal právo?“
Draco pokrčil rameny.
„Nikdo. A uklidni se, prosím tě. Jen jsem chtěl vědět, kam to tajně chodíš.“
„No, dobře,“ pronesla Angela náhle chladně a kývla na někoho za Dracovými zády.
Draco se rychle otočil a spatřil, jak se k nim blíží Daria. V černé sukni a upnutém tmavě modrém tílku jí to neuvěřitelně seklo.
„Nazdar,“ pousmála se na Draca, který jen slabě pokývl v odpověď, ale nevypravil ze sebe ani „ň“ a jen na ni zíral. V tomhle oblečení a s nalíčením vypadala tak na sedmnáct.
„Všechno v pořádku?“ obrátila se tázavě na Angelu.
Angela si nejdřív pořádně lokla koly a posléze přikývla.
„Tady milostivý pán byl jen zvědavý,“ ucedila mezi zuby.
„Dej si pohov, Angelo. Taky jsem se potřeboval trochu odreagovat,“ mračil se Draco.
„No, tak teď máš skvělou příležitost, ne?“ Angela dopila, hodila na bar pár drobných a vstala. „Já se jdu bavit, ať si o tom myslíš, co chceš a ty si tu klidně seď jak kvočna na hřadě.“
Vzala Dariu za ruku a vrátily se na své místo v houfu bavících se lidí. Draco se díval za nimi a v duchu si nadával. Měl být nenápadnější. Teď už to bylo jedno. Objednal si další vodku s džusem a trochu se posunul, aby lépe viděl. Když je pozoroval, jak se obě samozřejmě pohybují do rytmu bubnů, uvědomil si, že vlastně pořádně nezná ani jednu. A on tu neměl co dělat. Domů se mu ale vůbec nechtělo.
Asi po hodině dav trochu prořídl a Angela s Dariou si ke Dracově údivu přišly sednout k němu, každá z jedné strany.
Objednaly si to samé co on a s rozzářenými obličeji se vydýchávaly. Draco hodil pohledem po jedné i po druhé, pokrčil rameny a dál se věnoval svému.
„Určitě se tu nudíš, ne?“ otočila se na něj Angela. „Proč tu pořád jen tak vysedáváš?“
Draco po ní hodil nevrlým pohledem a mlčel.
„Nechceš si jít alespoň zatancovat?“ ozvala se tiše Daria z druhé strany.
Dracovi uvízl dech v hrdle a udiveně se na ni podíval. Daria se mírně pousmála.
„Neboj, teď budou hrát pomalejší písničky. Ale jestli ne, nutit tě nebudu,“ dodala už chladněji.
„Ne, to ne ... Totiž jo, já ... Moc rád,“ řekl Draco konečně něco rozumného.
Daria se rozzářila a Angelinina výrazu si nevšímala.
„Tak fajn. Jdeme?“ zvedla se Daria. „Nebude ti to vadit, Angelo, že ne?“ obrátila se na Angelu s přivřenýma očima.
Ta přeletěla pohledem z jednoho na druhého, povzdychla si, ale pak si řekla, že to nemá cenu. Nechá to osudu. Už se mezi ně raději nebude plést. Mají se rádi, tak by měli dostat alespoň možnost ...
„Jasně že nebude, ale mám jednu podmínku,“ odvětila tiše.
Draco, který se již také postavil, se zamračil.
„Jakou jako?“
„Jsem už unavená. Už půjdu, ale vyprovodíš v tom případě Dariu domů?“ zahleděla se Angela na Draca. „Nechci, aby šla takový kus sama.“
Ten měl co dělat, aby se nerozesmál úlevou.
„No, pokud bude Daria souhlasit ...“ pohlédl na ni tázavě.
Ta se sice nejdřív mračila a chtěla Angele vynadat, že už není žádná malá holka, ale když uviděla Dracův výraz, hned roztála.
„Jasně, proč ne? Tak se měj, Angelo.“
„Ty taky,“ pokývla Angela hlavou a také se postavila. „Užijte si to,“ dodala s úsměvem, obrátila se na podpatku a elegantním krokem zamířila k východu.
Draco a Daria se na sebe podívali, chytili se za ruce a zamířili na parket, kde už se pohybovalo několik párů.

Angela, zapínajíc si bundu, vyšla z budovy na čerstvý vzduch do teplé noci. Poodešla od vchodových světel a přešla na druhou stranu ulice. Vzhlédla zasněně k obloze. Byla dnes v noci plná jasně se třpytících hvězd. Měsíc, který byl zrovna v novu, nebyl vůbec vidět.
Nechtěla přemýšlet nad tím, že tam Dariu a Draca nechala samotné. Uvědomila si, že je nemůže donekonečna držet dál od sebe. Byl to jejich život, tak ať si s ním dělají, co chtějí.
Narovnala hlavu do normální polohy a přeletěla pohledem spoře osvětlenou ulici. Měla by se nejspíš přemístit před sídlo Malfoyů a jít raději spát, ale to se jí vůbec nechtělo.
Pohlédla opačným směrem, kterým, jak věděla, bylo Grimmauldovo náměstí. Hned na začátku prázdnin pokládal Brumbál za svou povinnost, ukázat jí dům i zvenčí a prozradil jí jeho adresu.
Nerozhodně přešlápla. Bylo už přece jen dost pozdě, všichni už tam budou spát ... Ale vždyť je nemusí budit. Jen se podívá do svého vlastního domu ... Zarazila si ruce do bundy a svižně nakráčela do úzké boční uličky, ze které se po chvíli ozvalo tichounké pufnutí. V utišování svého přemisťování se pořád zlepšovala.
Kdyby se však přece jen vydala opačným směrem, rozhodně by se jen tak s klidnou duší nevytratila. K dunící budově se totiž z druhé strany ulice blížilo několik vysokých postav v dlouhých černých pláštích s kápí.

Draco s bušícím srdcem pevně držel Dariu kolem pasu a nemohl odtrhnout pohled od jejích očí. Ta jej s úsměvem objímala kolem krku. Pomalu se pohybovali v rytmu romantické hudby a tiše si vychutnávali přítomnost toho druhého.
Stále tomu nemohl uvěřit, jak se sem vůbec dostal a co to sakra dělá. Byl s ní rád, ale měl z toho špatný pocit. Moc špatný. A to si na konci školního roku říkal, jak je dobře, že ji celé dva měsíce neuvidí ...
Přitáhl si ji těsněji k sobě a Daria mu položila hlavu na rameno. Draco vdechoval jemnou vůni jejích vlasů, ale v sobě nemohl udusit neklid, který stále vzrůstal.
Náhle Daria zvedla hlavu a jejich obličeje se ocitly těsně blízko sebe. Draco pustil jednou rukou její pas a jemně ji pohladil po tváři. Daria pootevřela ústa a Draco se jich rychle zmocnil. Nikdy se necítil tak zmítaný city, jako když byl s ní.
Polibek mu vášnivě opětovala a ruce mu zabořila do vlasů v týle. Nevěděl, jak dlouho se líbali, ale chtěl, aby ta chvíle trvala věčnost. Něco je však hrubě vytrhlo z poletování na obláčku a vrátilo zpět na zem.
Náhle se totiž ozvala hlasitá dunivá rána a z míst nejblíže schodů ven se ozvaly výkřiky leknutí.
Daria a Draco se od sebe odtrhli a zděšeně pohlédli vzhůru na schody, ze kterých hrozivě scházelo několik postav zahalených v pláštích. Za a nad nimi se vznášel prach z pobořené zdi, kde byly původně dveře.
„To jsou Smrtijedi,“ vydechla šeptem Daria, když rozeznala na tvářích vetřelců bílé masky.
Draco začal uvažovat naprosto chladně. Nesmí je tady najít, ať to stojí co chce ...
Hudba stále hrála a do původních světel se přidaly hrozivé paprsky různých kouzel.
Bedlivě postavy sledoval, které momentálně s chechtotem zvedly do vzduchu několik mudlovských dívek a oslovil Dariu.
„Je tu zadní východ?“
„Co? Jo, jo je,“ dostala ze sebe poněkud pobledlá Daria.
„Kde?“
„Za barem.“
„Fajn,“ řekl Draco a pevně ji uchopil za ruku. „Tak jdeme.“
Pomalu ji mezi ječícími a nic nechápajícími lidmi vedl k baru.
Jeden ze Smrtijedů vyslal kouzlo na přehrávač, který vybuchl a hudba z reproduktorů utichla.
Daria se náhle začala vzpírat.
„Ne, Draco, počkej.“
„Co je?“
„Nemůžeme je tu přece všechny nechat.“
„Tak to je omyl. My musíme, Dario,“ ucedil Draco a dál ji co nejméně nápadně vedl ke konci barového stolu
„Draco, ne! Musíme jim pomoct!“ škubla sebou Daria.
Draco se zastavil a otočil se k ní.
„Tak poslouchej. Musíme vypadnout! Jestli na nás přijdou, zabijou nás, rozumíš!? Jsme tu nejspíš jediní čarodějové, a jestli na nás zaútočí, myslíš, že se nebudu bránit? A jak chceš před Smrtijedy zachraňovat nějakých dvě stě lidí!? Jsme tu jen sami dva!“
Darie se objevily slzy v očích, ale pomalu přikývla. Někde vpředu se ozval třesk rozbíjeného skla a další výkřiky.
„Jdeme,“ pronesl Draco rázně a znovu se vydal s Dariou v závěsu na cestu davem. Všiml si, že několik z nich také napadl zadní východ a chtěl se odtud dostat co nejdřív.
Konečně se prodrali do úzké tmavé chodbičky vedoucí k otevřenému zadnímu vchodu. Několik lidí se jím už stačilo ztratit před nimi, ale Draco s Dariou už to nestihli. Ve světlém obdélníku se objevila vysoká postava s hůlkou v ruce a hned za ní druhá.
Oba se zarazili na místě. Draco cítil, jak mu Daria pevně sevřela ruku. Rozmýšlel se sotva zlomek vteřiny. Musel spoléhat na to, že ve tmě, která tu panovala, Smrtijedi nepoznali, na koho narazili. Vyškubl ze zadní kapsy kalhot hůlku, kterou nosil stále při sobě a zatímco ji zvedal proti stojícím postavám, hlavou se mu míhaly poučky z hodin neverbálních zaklínadel. Podle hlasu by ho totiž mohli poznat.
Smrtijedi už zvedali své hůlky, když k nim zamířil mocný paprsek červeného světla, který se rozdělil na dva a ve vteřině je oba složil k zemi.
Daria se překvapeně zahleděla na dvě bezvládná těla a nedocházelo jí, jak to Draco dokázal tak rychle. To už ji však táhl Draco ven.
„Dělej! Padáme, než přijdou další!“
Překlopýtali přes těla na ulici a rozběhli se co nejrychleji ruku v ruce pryč. Výkřiky lidí a tlumené dunění za nimi pomalu sláblo, jak se vzdalovali od budovy mudlovské diskotéky, která se nečekaně proměnila v masakr.
***

Angela stála před číslem 12, které se před ní objevilo, jakmile si v duchu vybavila adresu. Zamyšleně ten starý dům pozorovala, zatímco si s jejími vlasy pohrával slabý vánek. V dolních oknech se svítilo. Chvíli ještě nerozhodně přešlapovala na místě, ale pak si řekla, že do svého domu může přece zajít, kdy se jí zachce a ani ne za minutu už za sebou zavírala vchodové dveře. Pevně věřila, že Harry už určitě dávno spí.
Rozhlédla se po matně osvětlené hale a vdechla zvláštní vůni starého domu. Ještě nestačila ani vydechnout, když se před ní objevil Krátura.
„Vítejte doma, lady,“ zaskřehotal s úklonou.
Angela se nenápadně ušklíbla.
„Díky, Kráturo. Kdo je v tuto chvíli v domě?“
Krátura něco nevrle zaprskal.
„Nerozuměla jsem,“ vyštěkla Angela ledově a skřítek se narovnal.
„Vlkodlak, přestárlý bystrozor, nějaký šmejd z ministerstva a ten prašivý Potter,“ usekával Krátura jednotlivá slova vzteklým tónem. „Pořád znečišťují tento dům, ti prašiví psi ...“
„Mlč!“
Skřítek schlípl, jako by ho práskla bičem.
„Promiňte, lady, ale nemohu si pomoct.“
„Je někdo v kuchyni?“ zeptala se Angela chladně, která začínala dostávat znovu žízeň.
„Vlkodlak, lady.“
„Jmenuje se Remus Lupin,“ opravila ho Angie už za chůze.
„Ano, lady.“
Angela tiše scházela z kamenných schodů dolů do kuchyně a říkala si, že při nejbližší příležitosti tenhle studený barák musí předělat. Krátura úslužně cupital za ní. Vešla dovnitř a spatřila bývalého bradavického profesora sedět bokem k ní, jak něco horkého pomalu upíjí z velkého šálku.
„Dobrý večer,“ pozdravila Angela.
Lupin sebou trhl, až skoro vylil obsah hrnku a pohlédl ke dveřím.
„Promiňte, nechtěla jsem vás vyděsit,“ omlouvala se Angela s mírným úsměvem.
„Nic se nestalo,“ Lupin si viditelně oddychl, že ve dveřích nestojí ani upír ani Smrtijed. „Jen takhle na noc nečekáme moc návštěv.“
„To je mi jasné,“ souhlasila Angela a posadila se naproti němu. „Byla jsem se nedaleko pobavit a tak jsem se stavila. Nemáte snad nic proti tomu?“
„Samozřejmě, že ne,“ ohradil se Lupin.
„Vypadáte unaveně,“ poznamenala Angela. „A kvůli úplňku to rozhodně nebude.“
„Ne, to ne. Ale máte pravdu. Poslední dobou nemůžu spát. Dostal jsem chuť na horkou čokoládu,“ pokývl směrem ke svému šálku.
„Výborný nápad. Dám si také. Kráturo!“
„Už běžím, lady,“ skřítek už se otáčel kolem kredence.
„Tak vy jste se byla bavit?“
„Jo, dá se to tak říct. Potřebovala jsem se odreagovat ...“
„Vy teď bydlíte u Malfoyových, že ano?“ otázal se tiše Lupin.
„Bohužel ano,“ přitakala Angela s mírně znechuceným výrazem a beze slova od Krátury přijala hrnek s kouřícím obsahem. „Ale doufám, že co nejdřív přesvědčím matku, abychom se přestěhovaly do sídla Rosierových. Tam bych měla mnohem větší volnost a prostor k tomu, abych sem mohla chodit častěji.“
„Jak to?“
„Matka je neustále někde pryč. Byla bych tam sama bez dozoru.“
„Aha,“ pokývl Remus chápavě.
Na chvíli se rozhostilo ticho, které přerušila Angela.
„A jak ... jak se má Harry?“
Lupin udiveně zvedl obočí.
„Vy se spolu znáte nějak blíž? Já myslel, že vás vůbec neznal až do chvíle, kdy se dozvěděl, že jste Siriova dcera.“
Angela se na moment zarazila.
„Známe se jen zběžně ze školy. Ptám se proto, že bych ho chtěla rozhodně poznat lépe.“
„No, daří se mu, jak to jde,“ odpověděl Lupin pomalu. „Málo mluví, skoro nejí a je ještě nepřístupnější než před rokem. Nevím, co se to s ním stalo,“ zamyslel se Remus.
Jakmile domluvil, Angela postřehla ve dveřích čísi postavu a rychle tam pohlédla. Remus to postřehl a zadíval se stejným směrem. Na posledním schodu stál ležérně oblečený a rozcuchaný Harry s rukama v kapsách a nečitelným pohledem probodával Angelu.
***

Skoro všechny přítomné dívky ječely nebo brečely, jejich kluci se je pokud možno snažili chránit, i když sami vyděšení k smrti a vzduchem se linul pach vylitého alkoholu z rozbitých lahví za barem. Zadní východ byl zničený. Dva Smrtijedi, které tam našli, už byli při vědomí, ale ti věděli jen to, že je určitě složil nějaký kouzelník.
Přes tucet Smrtijedů se dobře bavilo a na čistých stěnách se objevovaly krvavé skvrny.
Po snad nekonečné době se postavy v kápích stáhly zpět na schody a nechali těch pár spratků při vědomí, klepat se v rohu haly.
Jeden ze Smrtijedů dal pokyn a všichni se přemístili ven několik desítek metrů od budovy.
„Zničit,“ pronesl zpod kápě Lucius Malfoy chladně a tři ze Smrtijedů vyslali na střechu stavby svá kouzla.
Bývalá proslavená teenagerovská diskotéka se ve dvou vteřinách s výbuchem rozletěla na kusy a pohřbila pod svými troskami 243 mladých lidí.

Draco a Daria se zarazili v běhu, když daleko za sebou uslyšeli hlasitý výbuch.
Oba najednou se ohlédli a spatřili za střechami domů matnou žlutou záři.
„Panebože,“ zašeptala Daria a po tvářích ji začaly stékat slzy.
Draco si toho všimnul a jemně ji objal.
„To bude zase dobrý, uvidíš,“ řekl tiše.
Daria se k němu vděčně přitiskla.

Malfoy se otočil k těm dvěma nemehlům.
„Tak co se u toho zadního východu stalo?“ zeptal se chladně.
„Vždyť už jsme to říkali,“ odvětil jeden z nich hlubokým hlasem. „Šli jsme je zajistit a narazili jsme v chodbě na dva, co chtěli zrovna utéct. Dřív než jsme je stačili omráčit, tak jeden z nich vytáhl hůlku a zbytek už víte.“
„Jste naprostí idioti!“ vyštěkl Malfoy. „Vždyť to určitě museli být nějací studenti Bradavic! Nějaký harant vás oba omráčil! Poznali jste je alespoň?“
„Ne,“ odsekl Severus Snape. „Byla tam příliš velká tma ...“
Malfoy starší něco vztekle zavrčel a dal pokyn k přemístění.
***

Angela musela nejprve polknout, než mohla promluvit.
„Ahoj.“
Harry mlčel. V očích měl naprosto nečitelný výraz, ale uvnitř něj to bouřilo. Mísily se tam údiv s radostí, ale i bolestí.
Co tady dělá? Copak si neuvědomuje, jak je to pro mě těžké?
Neměla jsem sem chodit, pomyslela si Angela.
Lupin přelétával pohledem z jednoho na druhého a z jejich výrazů mu došlo, že se nejspíš nebudou znát jen od vidění.
„Nazdar,“ zahuhlal Harry konečně a vydal se k lednici.
Angela sklopila oči k desce stolu. Harry vytáhl láhev mléka a nalil si plnou sklenici. Nikdo z přítomných neviděl, jak se mu přitom třesou ruce. Láhev zase schoval zpět a se sklenicí v ruce bez ohlédnutí vykráčel po schodech pryč.
Lupin se zaujatě zahleděl na stále sklopenou Angelininu hlavu a její ruce, které tiskly horký hrnek tak silně, jako by se o něj chtěla zahřát při mínus dvaceti.
„Mě tedy zrovna nepřipadá, že ...“ začal tiše, ale byl přerušen čímsi křikem shora z haly.
„Poplach! Poplach! Kde jste kdo!?“
Remus i Angela nechali čokoládu čokoládou, vyskočili mrštně ze židlí a vrhli se ke schodům. Do haly, kde stále volala Tonksová, dorazili zároveň s Moodym, který se vykulhal ze salonu spolu s Kingsley Pastorkem.
„Co se stalo?“ zeptal Lupin jako první.
„Smrtijedi zaútočili!“ vydechla Tonksová. „Na nějakou mudlovskou zábavu! Donesl nám to jeden z hlídkujících členů.“
„Proboha,“ zašeptala Angela.
Moody začal jednat.
„Dám vědět Brumbálovi, Pastorku, vy to oznamte na ministerstvu a fofrem!“
Kingsley vypálil ze dveří, aby se mohl přemístit a Moody co nejrychleji odkulhal do kuchyně, kde byl dostatečně velký krb.
Remus se obrátil na pobledlou Tonksovou.
„Jak je to dlouho?“
„No, asi čtvrt hodiny,“ odvětila Tonksová a hleděla na Angelu jako na zjevení. „Vy jste kdo?“
Angela zatínala nehty do dlaní a v duši jí rostlo strašné tušení.
„Na tom nesejde,“ odvětila rychle. „Lupin vám to později určitě vysvětlí. Jen mi řekněte, kde přesně zaútočili.“
„Co?“ nechápala Tonksová.
„Adresu, ženská!“ málem zavřískla Angela.
„Vy po mě nemáte co ječet!“ ohradila se Nymfadora.
„Lupine, prosím vás, zeptejte se jí, kde to je,“ Angela se snažila klidně dýchat.
„Batimova 20,“ ucedila Tonsková.
Angela zbledla.
„To ne ...“ prodralo se jí skrz rty a vrhla se ke dveřím.
Lupin ji však chytil za paži.
„Kam si jako myslíte, že jdete?“
„Kam asi!“ vyštěkla Angela a snažila se vyškubnout. „Na tu diskotéku!“
„To ale nemůžete! Co tam asi tak svedete, sama? Musíme počkat na bystrozory!“ snažil se ji rozumně přesvědčit Lupin.
„Já na nikoho čekat nebudu! Je tam moje nejlepší přítelkyně!“ vyhrkla Angela, konečně se vyškubla z Lupinova sevření, vylétla ze dveří a byla ta tam.
„Ta holka je cvok,“ poznamenala Tonksová udiveně. „A jak to, že se přemístila? To už je jí sedmnáct?“
„To je teď jedno,“ usekl Lupin. „Musím za ní.“
„Cože?“
„Přece ji tam nemůžu pustit samotnou! Ale ty tu musíš zůstat.“
„Já vím, neřekla jsem Pastorkovi ani Moodymu tu adresu,“ řekla Tonksová tiše, zjevně si neuvědomujíc vážnost situace.
„Do háje ...“ zaklel Lupin, který ji tam chtěl nechat kvůli Harrymu. „Ještě tohle. Dobře, já jdu.“
„Dávej na sebe pozor!“ zavolala za ním Tonksová, když už byl ve dveřích.
Lupin přikývl a zaklapl za sebou dveře. Jakmile Nymfadora sešla po schodech do kuchyně, aby počkala na návrat Moodyho, na prvním schodištním odpočívadle se konečně pohnul stín s rozježenými vlasy a ztratil se na konci chodby.

Angela se s lupnutím přemístila přibližně dvacet metrů daleko od místa, kde ještě před čtvrthodinou hleděla na oblohu a okamžitě zaregistrovala nepřiměřené teplo a světlo.
Otočila se k budově bývalé diskotéky a ztuhla děsem. To, co z ní ještě zbývalo, se vší silou snažily strávit plameny. Až sem cítila jejich žár.
Couvla o několik kroků a nevěřícně přitom vrtěla hlavou.
To není pravda. To není možné. Vždyť ještě před chvílí ...
Někdo jí položil ruku na rameno a ona se slzami v očích vzhlédla do tváře svého bývalého profesora.
„Neměla byste tu být,“ řekl tiše.
„Já vím,“ odvětila Angela a snažila se ovládnout svůj hlas. „Nikdo z nás tu neměl být ...“